Když se podíváme nějaký ten rok nazpět, zaujme nás především období vlády premiéra P. Nečase. Ten se vypravil v čele státní delegace rovnou do Bavorska, kde v únoru 2013 přednesl pro nás ostudný projev. Zatímco za něj sklidil v Bavorském zemském sněmu ovace přítomných, poslanců i „sudetských Němců“, doma pak se na něj snesla sprška kritiky.

Jak se vlastně v bavorském Mnichově octnul? Nyní již s jistotou víme, že nejel do Mnichova na bavorské vdolečky, ale že byl pod tlakem opakovaného pozvání Horsta Seehofera, bavorského ministerského předsedy a patrona „sudetských“ Němců v jedné osobě, do Bavorska. Ale ani to nestačilo. P. Nečas stále vzdoroval. „Problém“ vyřešila až A. Merkelová, tehdy kancléřka SRN. Dlela v květnu 2012 na několikahodinové státní návštěva v Praze. Při té příležitosti panu premiérovi Nečasovi sdělila, že „Sudetoněmecký landsmanšaft (SL)“ a jeho vedení velmi touží po přímém jednání s vládními kruhy v Praze. A pak to byla již jen otázka několika měsíců. Předseda vlády ČR tak začal pro nás ostudná přímá jednání s P. Posseltem a dalšími členy úzkého vedení SL. Co všechno landsmanům nasliboval, jsme se dozvídali postupně. Samozřejmě, že o skutečnostech spojených se spanilou jízdou P. Nečase do Bavor, jsme se nedozvídali z našeho tisku, ale ze „sudetoněmeckého“.

Pro nás bylo velké štěstí, že P. Nečas brzy po svém výletu do Mnichova, odstoupil. Alespoň jsme si to původně mysleli. Předsedou nastupující vlády se stal B. Sobotka, sociální demokrat, post prvního místopředsedy vlády zastával P. Bělobrádek z KDU–ČSL. Ve vládě byl i další reprezentant „křesťanské strany“, pan D. Herman, tehdy ministr kultury. Zcela náhodně byl i současně předsedou „Sdružení Ackermann Gemeinde“ se sídlem v Praze. O něco později jsme se dozvěděli, že mnichovská „Ackermann– Gemeinde“ má s tou pražskou dost společného. Prozradil to říšský (celoněmecký) sjezd Ackermann Gemeinde, mnichovské a pražské. Sjezd byl společný a volil i společného předsedu.

Co se rozpoutalo za sobotkovské vlády v česko–německých vztazích, bylo zpočátku překvapením a pak se stávalo „samozřejmostí“. Sobotkou vyhlášený tzv. česko–německý strategický dialog, jenž nás měl přiblížit k Německu co nejblíže, probíhal „skvěle“. Jeho výrazem byl i projev pana ministra D. Hermana na sjezdu landsmananů. Pokud se zahloubáte do jeho myšlenkových hloubek, můžete zjistit, že v některých bodech splynulo vidění minulosti a přání současnosti landsmanů s tím hermanovským. Pan Bělobrádek se dokonce prohlásil za sudetského Čecha.

Ani později se z hlediska landsmanů nevyvíjely česko–sudeto–německé vztahy méně příznivě. Prvním vkročením do prezidentských voleb Karla Schwarzenberga se některé otázky česko–německé minulosti přenášely znovu do tehdejší doby. Karel Schwarzenberg prohrál. Prezidentem republiky, pro jehož zvolení někteří z nás tehdy usilovně pracovali v rámci Vlasteneckého fóra, pan Ing. Miloš Zeman. Druhé prezidentské volby vyhrál též on.

Považujeme za nutné jejich narovnání a respektování principu, že národy, lidé, jsou si rovni, že neexistují národy vládnoucí a národy ovládané. Vztahy mezi státy upravuje Charta OSN a mezinárodní právo, jejichž respektování je již delší dobu na nízké úrovni. Do jejich naplňování globálně zasahuje zápas o novou organizaci světa. Unipolární systém, nadvláda Západu v čele s USA, je konfrontován se soustavou multipolární, jíž představuje Čína, Rusko a Indie a další státy. Konflikt může trvat ještě delší dobu, než bude rozhodnuto o definitivní podobě organizace světa. Jsme pro mírové řešení jakýchkoliv konfliktů. Mír pro nás znamená život, rozvoj, válka destrukci, smrt mnohých.

1, Nemůžeme v žádném případě přistoupit na to, že dekrety prezidenta republiky jsou rozporné s „evropskými hodnotami“, a proto musí být zrušené. Ve hře o dekrety však nejde pouze o majetek. Prof. dr. V. Pavlíček, CSc. výslovně uvádí: „Dekrety prezidenta republiky... vyjadřují diskontinuitu s nacistickým a od něho odvozeným protektorátním právním řádem prosazeným ve válce na našem území. Vyjadřují právo národa na odpor proti agresorovi. Upravovaly ve válce způsob obrany proti Německu a jeho spojencům, po válce postavily základy obnovy demokratického státu.... Německý právní řád naopak vychází z kontinuity s právním řádem a státností Německé říše jako celku.... Odsoudit nebo odmítnout dekrety by znamenalo postavit se na stanovisko legality a legitimity nacistického a protektorátního řádu, který byl dekrety prohlášen za nicotný a uznat, že odpor proti Německu byl nelegální a trestný. Něco takového by bylo v demokratické Evropě nemyslitelné...“ (Sborník Česko–německé vztahy: Česká stanoviska, vydal Kruh občanů ČR vyhnaných v roce 1938 z pohraničí, Praha 1998. str. 27).

Představitelé landsmanšaftů Němců odsunutých z Československa již dlouhodobě všemožně usilují o zrušení dekretů prezidenta republiky. Tento jejich požadavek je, jak v roce 1998 řekl prof. JUDr. V. Pavlíček, DrSc. „…součástí komplexního plánu obsaženého v jedné expertize, kterou měla německá vláda v roce 1991 k dispozici při jednání o československo–německé smlouvě a má sloužit k znovuzískání majetku Němců. Řada kroků německé strany postupuje podle tehdy zpracovaného scénáře“. (Sborník Česko–německé vztahy: Česká stanoviska, vydal Kruh občanů ČR vyhnaných v roce 1938 z pohraničí, Praha 1998. str. 28). V otázce dekretů prezidenta republiky naše stanovisko, nyní i v budoucnosti, musí být zcela jednoznačné. Nesmíme v žádném případě v tomto směru německému tlaku, ať je jakkoliv silný, ustoupit ani o krok, jinak je v sázce sama naše existence.

2. V průběhu let jsme svědky zajímavého procesu.Sudeti se vydávají již nejen za čtvrtý bavorský kmen, ale také za druhý státotvorný národ v České republice. Takovéto jejich vidění zcela odmítáme. Sudeti vždy byli jen národnostní menšinou. Sami se vydávali za národnostní skupinu a dokonce sami v sobě viděli a snad i vidí „sudetoněmecký národ“. Jejich vidění nemá žádný základ v mezinárodním právu. Jakákoliv diskuse o předmětné záležitosti je kontraproduktivní.

3. Tzv. Sudetoněmecký landsmanšaft (SL) již celá desetiletí hlásá, že má právo na původní vlast, na svůj domov, tedy na území, které v době Československé republiky tzv. sudetští Němci obývali. Za dobu své existence SL vydal již několikrát mapu své vlasti, která se kryje s našim pohraničím. Prezident T. G. Masaryk toto území označil za naše. Němci k nám přicházeli jako emigranti či kolonizátoři. Tohoto našeho území, zdůraznil TGM, se nikdy nevzdáme.

4. Otázka reparací, které Německo je povinné nám zaplatit, je nesmírně důležitá. Naše nároky jsou zakotvené nejen v Pařížské reparační úmluvě, v závazných veřejných příslibech příslušných německých ústavních činitelů. Např. W. Brandt v Praze, kde dlel počátkem 70. let na státní návštěvě, prohlásil, že Německo nám reparace zaplatí, jakmile dojde ke sjednocení Německa, Totéž říkal i H.D. Genscher, tehdejší ministr zahraničních věcí, počátkem 90. let Pak nás požádal, abychom měli ještě trochu strpení. Jakmile skončí celoněmecké volby, vrátíme se k otázce reparací. Dodnes se však němečtí ústavní činitelé k reparacím nevrátili, přestože od tohoto slibu uplynulo více než 30 let.

I z mezinárodního práva vyplývají naše nároky na reparace. Jeden z jeho principů říká, že agresor je povinen zaplatit oběti své agrese škody, které jí agresí vznikly. Nikdo ani dnes nepochybuje o tom, že Němci byli agresoři a my jejich obětí. Nyní jde o to, aby příslušní naši ústavní činitelé zahájili s Německem diplomatická jednání o reparacích, které Německo nám musí zaplatit. V současnosti jde o zhruba asi 8–9 bilionů korun, z nichž na přiměřenou část má nárok i Slovenská republika, která v době, kdy nám nárok na reparace vznikl, byla součástí našeho společného státu, Československé republiky. Jistě si každý z nás dovede představit, jaký zázrak by reparace u nás mohly způsobit.

1. Na Pařížské reparační dohodě (dohoda č.150/1947 Sb., o reparacích od Německa…ze dne 21. prosince 1945), která náš nárok na reparace od Německa zakládá. Jde o mnohostrannou mezinárodní smlouvu, která nebyla změněna a stále trvá. Československá republika byla jejím jedním ze signatářských státu. V době podpisu této smlouvy německá vláda neexistovala. Moc nad Německem společně vykonávaly spojenecké mocnosti. Měly právo ukládat Německu povinnosti a také se za něj zavazovat.

Pokud víme, tak podklady pro vymáhání reparací na Německu vypočítávalo v poválečné době ministerstvo financí ČSR, v jehož čele stál Vavro Šrobár. Ten ve svém projevu před parlamentem v r. 1946 vysvětloval, že ČSR neměla dost času určit všechny vzniklé škody. Odhady v některých oblastech byly velmi nízké. ČSR proto uplatňovalo náhradu za vzniklé škody pouze ve výši přibližně 347 miliard předválečných korun. V pozdější době jsme se setkávali zcela běžně s částkou 360 miliard korun v hodnotě z roku 1938. Její potvrzení či upřesnění nás v nejbližší době, kromě dalšího, čeká.

Naše nároky na reparace nejsou promlčeny, ani jsme se jich nevzdali. Trvají. Povinnost SRN zaplatit nám reparace také trvá. V souvislosti s tím zdůrazňujeme, že je otřesné, že ani za 75 let nám SRN nebyla schopná reparace zaplatit. Dosud nám zaplatila přibližně 0,5% z celkové částky. Současné Německo o sobě tvrdí, že je právním státem, proč tedy takto dlouhodobě zraněné právo nezhojí splněním reparačních povinnosti vůči nám?

V souvislosti s tím navrhujeme, aby všechna fakta, která o reparacích soustředilo a soustředí v budoucnosti MZV ČR, byla v brzké době zveřejněna na jeho stránkách tak, aby byla dohledatelná. Jako občané ČR v souladu s Čl. 17 Listiny základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku ČR, máme právo na informace a tohoto práva se dovoláváme.

3. Naše právo na reparace je též založeno na veřejných a závazných projevech některých německých ústavních činitelů. Prvním z nich byl Willy Brandt, německý kancléř, který v Praze počátkem 70. let minulého století prohlásil, v debatě o reparacích, že Německo nám reparace zaplatí, jakmile dojde ke sjednocení obou německých států, tedy SRN a NDR. Argumentoval tím, že přece nemůžeme spravedlivě požadovat na SRN, aby platilo reparace i za NDR. Posledním z nich byl H.–D. Genscher, tehdejší ministr zahraničních věcí SRN. Ten prohlásil, že Německo nám reparace zaplatí, jakmile dojde k jeho sjednocení. Poté požádal o další čas. Argumentoval tím, že v současnosti probíhají celoněmecké volby a po jejich skončení dojde k jednání o reparacích. Volby odezněly, ale němečtí diplomaté na reparace přestali slyšet. Přesto jeho slib jednat o reparacích a dohodnout se odezněl. SRN by měla i v souladu s touto skutečností jednat. My jsme panu Genscherovi věřili a v dobré vůli jednali. Je nyní již naléhavou otázkou, aby i SRN závažná prohlášení svých ústavních činitelů vzala na vědomí a v souvislosti s dalšími fakty byla připravena k diplomatickým jednáním o reparacích, případně, což by odpovídalo výše uvedeným skutečnostem, mezinárodněprávnímu postavení SRN, sama tato jednání vyvolala.

Nehodláme se v tomto podání zabývat jejím obsahem. Z výše uvedeného vyplývá, že ČND nemůže nijak změnit naše nároky na reparace ani povinnost SRN reparace nám zaplatit. Pokud narušuje ustanovení uvedených mezinárodně–právních dohod, pak je v těchto bodech neplatná. Nadto její falešné vidění česko–německých vztahů bez mezinárodněprávních souvislostí, především Postupimské dohody a Pařížské reparační smlouvy, umožnilo v textu deklarace použití termínů, které byly v rozporu s mezinárodněprávní terminologií i jejím obsahem. Z hlediska mezinárodně právního je proto ČND velmi pochybná.

2. K důvodům, které již jen pouhé vymáhání reparací odmítají, patřím zejména: „Je potřeba připomenout, že již v roce 1997 v česko–německé deklaraci, kterou přijaly ČR a SRN, se obě strany dohodly, že křivdy spáchané v minulosti na obou stranách náleží minulosti, a že nebudou zatěžovat své vztahy politickými ani právními otázkami společné minulosti. Ačkoliv se jedná spíše o politický dokument, než o právně závazný dokument, obě strany v jeho duchu důsledně postupují“, si dovolujeme uvést několik skutečností, na něž jsme některé ústavní orgány ČR již několikrát upozorňovali, aniž bychom se dočkali skutečných odpovědí.

a) Na sjezdu SL v r. 2012 B. Posselt mimo jiné řekl: „Já jsem velice vděčen, strašně šťasten, že spolková kancléřka před několika týdny při pouze čtyřhodinové návštěvě Prahy, kde se muselo především jednat o otázkách euro a měny, přesto vyslovila naše přání o přímých rozhovorech. Pofalla, ministr kancléřského úřadu, to v jednom dopisu, za který při této příležitosti děkuji, výrazně uvedl. Spolková kancléřka nám sdělila, že vidí nadějně, že v příštích letech budou uskutečněny kroky směrem k dialogu. Za to děkuji spolkové kancléřce, že v tomto poskytla podporu bavorskému patronovi.“ (Z projevu B. Posselta na 63. sjezdu SL v r. 2012)

Z uvedeného vyplývá, že intervence ve prospěch přímého jednání naší vlády se SL se opakovaně dopustil H. Seehofer, tehdy premiér Bavorska. Neuspěl. Teprve intervence kacléřky Merkelové byla úspěšná. O co šlo z hlediska mezinárodního práva? O hrubé a nepřípustné vměšování do našich vnitřních záležitostí, které vedlo k jednání naší vlády, vedené tehdy premiérem Nečasem, se SL.

b) „70 let od války také znamená 70 let od počátku vyhnání. Vás, sudetské Němce, to zasáhlo s plnou silou. V květnu 1945 začala v Čechách jedna z největších a nejbrutálnějších etnických čistek 20. století. Sudetští Němci byli zbaveni práv, cti, stali se psanci. Vyhnáni z jejich vlasti, země předků, která byla kolonizována Němci již 800 let. Zasáhlo to ženy, děti, starší osoby. Násilí v Ústí a Brně se staly symboly nelidskosti, utrpení, mučení a smrti. Dovolte mi, abych se vyjádřil velmi jasně: vyhnání sudetských Němců bylo a zůstává pro historii zločinem proti lidskosti, velkou a obrovskou nespravedlností. Krátce po válce přijely první vlaky ze sudet do Bavorska. Náhodní ztroskotanci, bez bytu, bez práce, domov jim byl ukraden…“ (Z projevu Horsta Seehofera, bavorského premiéra, na 66. sjezdu SL 24. května 2015)

c) Pan H. Seehofera provází naši politiku již od doby, kdy nastoupil do funkce předsedy bavorské vlády a tím i patrona SL. V současnosti zastává funkci spolkového ministra vnitra. A právě v této funkci se nechal slyšet: …„aplikací Acquis communautaire by došlo v České republice, ke zrušení Benešových dekretů, v Polsku Bierutových dekretů! Tuto myšlenku vyjádřil už 25.8.2018 německý ministr vnitra Horst Seehofer v Berlíně na konferenci „Svazu vyhnanců“, kdy označil ve své řeči Benešovy dekrety za : „protiprávní, které nepatří do společného evropského právního bohatství“ a „jako takové budou zrušeny“! Termíny „evropské právní bohatství“ a „Acquis communautaire“ jsou totožné! „Recht und Freiheit, Dekrete des Unrechts, die verschwinden müssen – und ich stimme Dir voll zu, insbesondere die Beneš–Dekrete“ Toto jsou slova německého Spolkového ministra vnitra! a zde je jejich celý záznam na oficiálních www stránkách německého ministerstva vnitra!

d) „Jsem pevně přesvědčen, je to můj osobní názor, že do Evropy práva, bezpečnosti, míru a svobody nepatří takové dekrety,“ prohlásil dnes (Sjezd SL v Augsburgu) za silného potlesku stovek přítomných státní tajemník německého ministerstva vnitra Stephan Mayer (CSU). Vyjádřil také přesvědčení, že dekrety, na jejichž základě byli sudetští Němci v Československu po druhé světové válce zbaveni občanství i majetku, odporují mezinárodnímu právu.“ (“

– „Nebyla to žádná spontánní pomsta, byla to chladnokrevně plánovaná etnická čistka,“ řekl Bernd Posselt o poválečném vyhnání sudetských Němců z Československa. Drsné pojmenování odůvodnil ročním i delším časovým odstupem od konce války, s nímž Československo Němce vyhánělo. Podle Posselta to jasně svědčí o tom, že nešlo o akt pomsty pod vlivem rozjitřených emocí, ale právě o zmíněnou „čistku“. (

f) „A Evropa potřebuje silný střed. Tímto silným středem jsme my v jižním Německu a na území bývalé dunajské monarchie, která byla malou Evropou, rozvrácenou před 100 lety pařížskými smlouvami. Toto společenství oživit moderní a demokratickou formou doby a učinit ji srdcem silné Evropy, je úkolem pro bavorskou a českou politiku i v neposlední řadě i pro sudetoněmeckou národnostní skupinu jako přirozený spojovací článek. ( Z projevu B. Posselta, na 70. sjezdu v Řeznu, 8. červen 2019)

g) „Včera jsem řekl spolkovému ministru vnitra, že doufáme v brzkou aktivní angažovanost spolkové vlády v těchto otázkách tak, jak již činí Bavorsko. Říkám jasně: musíme se snažit, aby občané ČR – takových bude stále přibývat –, kteří se angažují pro takovou společnou kulturu, dostali nutnou podporu. D. Herman spolu s našim bývalým ministrem kultury, L. Spaniem, dovedli nás na cestu vedoucí k bavorsko–české kulturní dohodě, v jejímž centru stálo mnoho sudetoněmeckých záležitostí. To nesmí nyní zahynout! Tyto úmluvy musí pokračovat! K tomu patří i to, že četní partneři, které jsme našli a nacházíme v českých kulturních institucích, se nesmí stát obětí proměn, kdy by mohli být posláni jeden nebo druhý z netransparentních důvodů do pustiny. Ti, kteří s námi pracují na společné kultuře v tomto velkém politickém dílu, zasluhují podporu politiky.… Jsme rozhodnuti aktivně spolutvořit naši bavorskou a českou vlast.“ ( Z projevu B. Posselta, na 70.sjezdu SL v Řeznu, 9. červen 2019)

… Díky Bohu uměli tito moudří, světa zkušení, otevření a kooperativní lidé přesvědčit o této své správné cestě i ostatní a také je vzít s sebou na tuto cestu. Za všechny takové si zde dovolím jmenovitě uvést bývalého bavorského premiéra Horsta Seehofera a bývalého českého premiéra Petra Nečase, kteří učinili s odvahou a odpovědností ty veřejně nejviditelnější kroky, stejně tak jako dnešní premiéry Marcuse Södera a Andreje Babiše, kteří jsou připraveni tento trend vzájemného porozumění a sbližování dále rozvíjet…Podle mého pevného přesvědčení je zde udělaný společný výkon jednoznačným příkladem pro Evropu dneška a především pro společnou evropskou budoucnost! …V tomto do budoucna orientovaném smyslu ještě jednou děkuji za pozvání a možnost sdělit vám toto první oficiální dobré poselství českého velvyslance, jsem skálopevného přesvědčení, že je před námi dobrá budoucnost, na kterou se těším. Děkuji.(ps, mzv.cz, Prvnizpravy.cz, foto: ps)

V Evropské unii se často mluví jen v náznacích a jasná slova – záměrně – chybí. Občas se ale někdo přeřekne. Minulý týden vystoupil v Berlíně, v Institutu pro evropskou politiku, německý Staatsminister (náměstek) ministra zahraničí pro Evropu, Michael Roth… V projevu nám bylo sděleno, že „klasický princip nevměšování se do vnitřních záležitostí jiných zemí v EU výslovně neplatí“! Že toto vměšování se už dávno velmi intenzivně probíhá, víme, ale že se to takto jednoznačně a jednoduše řekne, je pozoruhodné. My, kteří známe Lisabonskou smlouvu, to víme. Drtivá většina (99 %) lidí v Evropě ji ale nezná.

V části textu, která se jmenuje „Je třeba nově definovat roli Německa v Evropě“, se zcela bezostyšně říká, že „jako největšímu členskému státu EU náleží Německu vůdčí role“. A ještě se skromně dodává „i jestli si to přejeme nebo nepřejeme. Tuto úlohu musíme přijmout“. Nevím, jestli Německu někdo tuto roli nabízí. Václav Klaus, 8. 6. 2016,

Teprve poté po několika měsících vystoupil B. Posselt se svou tezí, že Evropa by měla převzít patří vedoucí roli ve světě. Jak to do sebe hezky zapadá. Nejdříve Německo ústy jistě autoritativního činitele prohlásí, že mu, jako nejsilnějšímu státu EU, náleží vůdčí role v Evropě, a pak po několika měsících B. Posselt začne nezastřeně šilhat po vedoucí roli Evropy ve světě. (Evropa by měla převzít vůdčí roli ve světě, myslí si Bernd Posselt, @PolakPavel @Radiozurnal1 lhttp://www.rozhlas.cz/radiozurnal/dvacetminut/_zprava/1676878)

Nemůžeme dále citovat slova různých činitelů SL, kteří v době po uzavření ČND nás vinili z válečných, genocidních zločinů a zločinů proti lidskosti. Nejednou mluvili o tom, že nám padlo za oběť více než 200 tisíc Němců, z nichž jsme zřejmě většinu vyvraždili. Dříve než jsme německé obyvatelstvo vyhnali, jsme je okradli o majetek. Z republiky tito „přátelé“ dělají místo činu krvavých čistek. Divíme se, jak je možné bez jakékoliv oficiální reakce přecházet přes tvrzení panů landsmanů, že jsou druhým národem v českých zemích, kde se nalézá jejich původní vlast. Velkomyslně se vzdali náhrad za škodu, která jim vznikla vyháním z vlasti. Nyní si podržují již jen právo na původní vlast. Z hlediska mezinárodního práva pro tato tvrzení není žádné opodstatnění. Uvedená práva si sami nadělili a nyní se snaží nás i další přesvědčit o svých nezcizitelných právech. Postrádáme jasnou a tvrdou oficiální reakci na tato a podobná tvrzení

Z uvedeného i dalšího vyplývá jednoznačně, že vaše výše uvedené tvrzení: „…obě strany dohodly, že křivdy spáchané v minulosti na obou stranách náleží minulosti, a že nebudou zatěžovat své vztahy politickými ani právními otázkami společné minulosti. Ačkoliv se jedná spíše o politický dokument, než o právně závazný dokument, obě strany v jeho duchu důsledně postupují“, je v příkrém rozporu s realitou. Důkazů jsme snesli více než dost.

Německá strana, dokonce i někteří němečtí ústavní činitelé, tedy nejen „sudetoněmecký landsmanšaft“, zatěžují česko–„sudeto“ německé vztahy způsobem, který je dále neúnosný. V současnosti začíná s velkou silou hrubý protičeský útok, k němuž se připojila i EU, její některé orgány a instituce, jehož cílem je zrušení dekretů prezidenta republiky. O reparacích však agresivní strany nemluví, spíše požadavky na ně umlčují. Ptáme se, zda se promlčíme, jak jsme dosud činili, i k zneplatnění dekretů prezidenta republiky? Čekáme od ústavních orgánů ČR, že budou plnit své ústavní povinnosti.a odmítnou se vší rozhodností útoky na dekrety.

Nic nám nebrání v tom, abychom žádali po SRN, aby splnila své reparační povinnosti. Naše jednání, jehož cílem je naplnění dlouhodobě porušovaného práva, nemůže vést k výraznému narušení klimatu vzájemné důvěry v Evropě. Je–li SRN a rovněž tak i EU skutečně právními subjekty, můžeme předpokládat, že nás v úsilí obnovit panství práva podpoří. Jsme optimisty i pokud jde o vymahatelnost našeho práva na reparace z téhož důvody. Jedinou překážku, kterou vidíme, byla a zřejmě i je nestatečnost některých našich ústavních činitelů. Udělejte, vážení ústavní činitelé, konečně rozhodující krok a diplomatickou cestou požádejte Německo o zahájení dvoustranných jednání o zaplacení reparací. Jsem přesvědčeni, že je to vaše povinnost, zvláště pak v současné době, kdy náš stát se nebývalou měrou zadlužuje. Bude vzrůstat proto i chudoba a nedostatek základních životních potřeb stále většího počtu našich spoluobčanů. Reparace, které nám SRN je povinna zaplatit, pomohou plně oddlužit náš stát a umožní mu stovky miliard investovat do všech potřebných oblastí, včetně sociální.

Vážení ústavní činitelé, máte tedy možnost si vybrat mezi tzv. politickou korektností, jíž chápeme jako bájnou lhavost, a nechat značnou část našich občanů v bídě, nebo být sami sebou. Žádáme Vás, abyste splnili své ústavní povinnosti a republiku, její občany hájili. V současnosti mezi nejvyšší vlastenecké zájmy patří získat na Německu reparace, nikoliv nečinností i prohrát rozhořující se zápas o dekrety prezidenta republiky. Ve hře o dekrety však nejde pouze o majetek. Prof. dr. V. Pavlíček, CSc. výslovně uvádí: „Odsoudit nebo odmítnout dekrety by znamenalo postavit se na stanovisko legality a legitimity nacistického a protektorátního řádu, který byl dekrety prohlášen za nicotný a uznat, že odpor proti Německu byl nelegální a trestný. Něco takového by bylo v demokratické Evropě nemyslitelné...“ (c.d. str. 27). A pokud by k tomu došlo, pak bychom již nemohli považovat Evropu za demokratickou. Co by nás postihlo, pan profesor V. Pavlíček přesně říká a tak nás varuje před takovou pro nás těžko představitelnou budoucností.

Vážení ústavní činitelé, nezapomeňte na to, že naši předkové, někteří z nás k nim patříme, svým protiněmeckým bojem, svým obrovským utrpením, trvajícím dlouhých šest let, proléváním své krve i obětováním svých životů, bylo jich na 360 tisíc, přispěli k obnovení naší republiky, Němci sice vykradené, zbídačené a poničené, ale přesto svobodné, byli a jsou především skutečnými adresáti i příjemci, ať živí, či mrtví, reparací. Naše generace v těžkých životních podmínkách budovaly desetiletí republiku. I my proto na ně máme právo. My na reparacích dokonce trváme. My o nich můžeme rozhodovat. A my si přejeme, i jménem těch mrtvých, aby SRN nám v plném rozsahu reparace zaplatila. Vážení ústavní činitelé, slyšte náš hlas a neopomíjejte ho! Připravil Dr. O. Tuleškov

Nebezpečí, které vane od SL, není velké. Pokud však SL bude postupovat ruku v ruce s českou pátou kolonou, zvláště když tato soustředí ve svých rukou moc výkonnou, zákonodárnou a soudní, mohou být naše státně–národní zájmy zásadně ohroženy. Na nebezpečí, jež nám hrozí z německé strany a její české páté kolony upozorňujeme již více než dvě desítky let. Vlastenecké subjekty však těmto tlakům nečelí systematicky a jednotně. Proto jejich působení nemůže být vážnou překážkou, která by vedla k zastavení německé expanze.A právě v této situaci se nacházíme nyní my, naše současné generace. Sólová vystoupení jednotlivců, některých skupin nevytvoří přehradu historickému germánskému „Drang nach Osten“. Voláme již dlouho: Hanibal ante portas, ale jsem oslyšeni. Tomuto nebezpečnému problému musí postupně celá vlastenecká obec věnovat pozornost a postavit se na barikády. Ale to je další otázka, jíž nyní nehodláme řešit. Jen na ni živě upozorňujeme. A nyní opět k tématu „prezidentské volby“

„Josef Středula, přední český odborář, který je původem z Hlučínska, vlastně je ´pruského původu´, a na setkáních vždy prokazuje hluboké znalosti o česko–sudetoněmecké historii. Několikrát také vystoupil v malých diskusních skupinách mimo program a poskytl nejnovější informace o vývoji české povolební scény.“ (Sudetendeutsche Zeitung, 17.11.2017, str. 1–2, volný a krácený překlad Pavel Rejf)

Z druhé strany je však nutné si uvědomit, že „absolventi“ Česko–německého diskusního fóra (ČNDF), pokud se podle očekávání osvědčí, mají určitý předstih pro získání nejrůznějších ústavních či politických funkcí v ČR. O panu Středulovi se mluvilo již dříve a mluví dokonce i v současnosti v souvislosti s jeho možnou kandidaturou na prezidentský stolec. Přesto si myslím, i když pan prezident M. Zeman se o panu J. Středulovi zmínil jako o možném uchazeči o post hlavy státu, že není tím vhodným kandidátem, který by, byť na jedno funkční období, měl obývat Pražský hrad.

Čeští národovci ne ojediněle vidí v ČNDF platformu, kde za požehnání českého ministra zahraničních věci a i za české peníze se jedná o přáních a požadavcích landsmanů, které jsou upřednostňovány před českými státními a národními zájmy. Není divu! Dodnes žádný šéf Ministerstva zahraničních věcí ČR nejmenoval do Rady ČNDF byť jediného skutečného zástupce českých vlasteneckých subjektů, ač příslušné návrhy dostával. V očích obyčejného českého člověka, pokud vůbec ví o existenci ČNDF, je členství v něm spíše diskvalifikačním momentem, než pozitivním přínosem.

Pan Josef Středula patřil mezi prezidentské kandidáty s menšími volebními preferencemi. Jako šéf odborů byl naší veřejnosti považován za kandidáta s určitými levicovými tendencemi. Jedno z jeho posledních veřejných vystoupení patřilo sociálním demokratům. Brzy poté však pan Středula hodil ručník do ringu. Co udělal poté? Vyzval své stoupence, aby podpořili kandidaturu paní D. Nerudové, která však ani v nejmenším nebyla podezřívána z toho, že by inklinovala k levici, spíše naopak.

„Aby ho Emmanuel Macron, který před prvním kolem prezidentských voleb podpořil „,“ Andreje Babiše, nepřekonal, poskytl německý velvyslanec Andreas Künne , který vyšel v sobotu ještě před uzavřením volebních místností. V žádném případě nešlo o přímou podporu „německé kandidátky“ Danuše Nerudové, ale Künnovy komentáře skutečně v některých klíčových ohledech odrážely proněmeckou linii , pro nějž byla Nerudová favorizovanou kandidátkou.“ Bekův základní argument o fungování Evropské unie je ten, že v zájmu získání podpory pro rozšíření je třeba v některých oblastech upustit od jednomyslného hlasování. Künne a jeho kancléř se na to dívají z pohledu jedné z velkých zemí EU, které mohou získat společnou nadvládu nad projektem s 30–35 členy. Bez Nerudové na Hradě bude německý hlas v české politice trpět a Künne bude muset poskytovat více rozhovorů.“

„STAN zůstává proněmeckou stranou, i když Danuše Nerudová byla z prezidentských voleb předčasně vyřazena. Ministr pro evropské záležitosti Mikuláš Bek (STAN) včera v řekl, že je trochu germanofil a že Němci tvrdě hájí své zájmy, ale že mají opravdu v sobě autentickou zodpovědnost za Evropu jako celek. A upřímně řečeno, dodal, český ekonomický zájem je s tím německým silně provázaný. To zřejmě vysvětluje, proč je takovým zastáncem Česka a dalších malých zemí.

Tento postoj v pátek jasně vyjádřil i Tomáš Prouza, a . Prouza pro uvedl, že jedno z velkých poučení z debat o sankcích by mělo být, že Evropa nemůže dlouhodobě fungovat, pokud bude rukojmím jedné země se svým právem veta. Ostře také kritizoval Olafa Scholze za jeho váhání s vysláním tanků na Ukrajinu. STAN a jeho poradci se stávají lepšími Němci než jsou Němci samotní.“

Danuše Nerudová byla vyřazena již v prvním kole z voleb o prezidentský stolec. Své voliče vyzvala, aby svou přízní poctili generála Petra Pavla. Šla však ještě dále. Spolupracovala s P. Pavlem a dokonce i její odborný tým navázal pracovní kontakt s týmem pana generála. Na některých akcích byl generál Pavel i D. Nerudová společně. Takže proněmecké zaměření paní Nerudové generálu Pavlovi zřejmě nijak nevadilo. To vypovídá i o obdobném zaměření P. Pavla, který ve volbách uspěl a stal se prezidentem České republiky. Uvedené skutečnosti nepřímo ukazují, že i pan generál Pavel, nyní již zvolený prezidentem republiky, by mohl mít určité kanály vedoucí přímo či zprostředkovaně k SL. Čas nám ukáže.

Zdá se, že vedení ČSSD se ztotožnilo s představami „prezidentotvůrců“, Barty a spol., kteří tak úspěšně zafinancovali a vedli volební kampaň pravicového prezidenta Pavla. Teď chtějí tito lidé „obrozovat ČSSD“ a vytvářet „moderní levici“, nejlépe osobním zapojením neúspěšné prezidentské kandidátky Nerudové. Ta sice o sobě říká, že je pravicová, ale v době moderního marketingu je možné z černého udělat bílé a naopak. A co na to členové a zbývající příznivci ČSSD?

O „Sudetech“ budeme zřejmě slyšet stále častěji. Je v zájmu určitých německých kruhů, aby toto označení našeho pohraničí u nás „zdomácnělo“. Sudetoněmecký landsmanšfaft (SL) mluví o svém právu na domov, původní vlast. Toto si landsmani sami vymysleli, nemá podklad v mezinárodním právu, ani jejich stále požadované právo jejich národnostní skupiny na právo na sebeurčení. Tzv. sudetoněmecká národnostní skupina nikdy nebyla národem, ale vždy jen národnostní menšinou, proto jí právo na sebeurčení nenáleží.

Pokud budeme mluvit o „sudetských Němcích“, o „Sudetech“, navazujeme na odkaz znacizovaných henleinovců a současného „sudetoněmeckého bratrstva“, které si říká „sudetoněmecký landsmanšaft“. Zcela pomíjíme tak boj německých antifašistů, boj našich hraničářů za demokratickou Československou republiku. Stavíme se tak, v řadě případů, třeba i zcela nevědomě, na stranu Hitlera a Henleina, což bychom měli považovat za zcela ostudné.

„Na samé s nadsázkou „demarkační linii“ mezi Plzeňským a Karlovarským krajem leží městečko Planá, jež se také nazývá Planá u Mariánských Lázní. Už před desítkami let se tady prolínaly okresy Tachov a Cheb. Jaké je městečko, které je rodištěm nového českého prezidenta? Ten v týdnu zavítal do Karlovarského kraje jako do vůbec prvního ze všech regionů.“

Termín „Sudety“ začíná pronikat mezi naší veřejnost. Nyní ani pro Parlamentní listy slovo „Sudety“ není něčím neznámým. Dokonce se objevilo i v názvu článku. Jde o proces, který, jak jsme přesvědčeni, bude dále pokračovat. Za ním stojí nejen určité zahraniční síly, ale i čeští germanofilové a sudetomilové. Zdá se, že německou kartou bude hrát i generál Petr Pavel. Z uvedeného článku jsme se dozvěděli, že se vlastně narodil v tzv. Sudetech. Doufáme, že se proto nebude považovat za „sudetského“ Čecha.

Infikovat nás, abychom slovo „Sudety“ a jeho odvozeniny začali časem považovat za normální, je zcela nemožné. Jsme dějinami poučení. Víme, jak se to slovo dostalo v první republice do slovníku poměrně značného počtu lidí, zejména německého obyvatelstva, které postupně propadlo znacizovanému henleinismu. Nesmíme však zapomínat, že mezi Němci tehdy byli i antifašisté, politicky patřili k sociálním demokratům a komunistům. Ti zásadně odmítali používat slovo „Sudety“ a „sudetští Němci“. Byli československými státními občany německy mluvícími. Stejně jako čeští hraničáři uváděli, že žijí v českém pohraničí. Společně s Čechy slavili i se bránili. Postupně řada z nich převáděla své děti do českých škol. V německých školských zařízeních byly tyto děti verbálně a někdy i fyzicky napadány, a to kvůli antifašistickým postojům jejich rodičů.

Na německé antifašisty jsme se mohli spolehnout. V době, kdy Henlein slavil úspěchy a převáděl stále více Němců na nacistickou víru, jádro antifašistických Němců, kteří tvořili více než 10% německého obyvatelstva v pohraničí, zůstalo zachováno až do osudných mnichovských dní. Již dříve někteří z nich vstupovali do ozbrojených jednotek „Stráže obrany státu“ a bojovali společně s Čech proti henleinovským ordnerům a freikorpsákům. Část německých antifašistů vytvářela i své vlastní jednotky, zpočátku se nazývaly Rotte Wehr a později Republikanische Wehr. Tyto jednotky se zúčastnily na obraně republiky společně i českými ozbrojenými formacemi.

Když jsme byli na Mnichovské konferenci prodáni, trpěli s českými lidmi i němečtí antifašisté. Henleinovci, kteří se považovali za „sudetské Němce“, mnohé z antifašistů surově zbili, považovali je za zrádce němectví, a část z nich poslali do koncentračních „na převýchovu“. Tam se opět čeští hraničáři a němečtí antifašisté setkávali, tam společně trpěli i umírali.

Současné snahy určitých vnějších sil a vnitřních proněmeckých a „prosudetských“ fandů vrátit se k termínu „Sudety“ navazují ostudně na terminologii henleinovskou a nacistickou z doby předmnichovské a pomnichovské. Negují tedy staletý pojem české pohraničí, zatím samozřejmě jen jaksi nesměle a pokusně. Staví se tak fakticky proti českým hraničářům a německým antifašistům a berou do rukou štafetový kolík, který převzali z rukou současných nositelů henleinovských tradic – tzv. sudetských Němců. Již v době, kdy sobotkovci měli v rukou vládu ČR, počítal pan B, Posselt, kolik hlasů v parlamentě mají „české demokratické strany“. A byl stále spokojenější, když viděl jakou cestou tehdejší sudetomilové kráčejí. Dnes posseltovské počty jsou jednoduché. Pětikolka, která vládne v Poslanecké sněmovně většinou osmi hlasů, má blízko k „sudetským“ Němcům. Podobná situace je i v Senátu. Z Hradu brzy odejde prezident M. Zeman a nahradí ho generál v.v., Petr Pavel. Ten asi se nebude vydávat za sudetského Čecha, ale je pravděpodobné, že bude hrát i německou kartou. Ani složení Ústavního soudu ČR, přestože z něj odejde dr. Rychetský, jeho současný předseda, nebude brzdou „nové fialovskopavlovské“ cesty do budoucna. Otázkou je, jak tomuto obecně nechtěnému a zcela nežádoucímu vývoji může čelit ANO v čele s Babišem a okamurovské SPD? Jak mohou přispět další vlastenecké subjekty? Čas ukáže! Víme však všichni, že osud přeje jen připraveným. Jsme však připravení? Nikoliv! Takže probudíme se již nyní, kdy ještě nějaký čas máme, nebo se prosníme až k hořkému konci?

Petr Pavel minulé úterý navštívil Německo a jak napsaly , „dal Němcům v Berlíně úkol: převzít odpovědnost za Evropu“. Pavel po s prohlásil, že situace nejenom v Evropě se válkou na Ukrajině výrazně změnila a to nás staví do pozice, kdy začínáme psát novou kapitolu evropských dějin. „Jsem přesvědčen, že právě země jako Německo může v této fázi sehrát rozhodující roli,“ dodal prezident Petr Pavel.

To je tentýž Petr Pavel, který ve svém řekl, že bychom neměli čekat, až větší státy přijdou s řešením: „Kde je psáno, že těmi rozumnějšími a schopnějšími jsou vždy ti největší?“ A je to také tentýž Petr Pavel, který pro s ohledem na Berlín a Paříž kriticky prohlásil, že s ruským vedením se nyní téměř nedá jednat.

Pavel v Berlíně hovořil o nově nabytém sebevědomí střední a východní Evropy a pokračoval, že by bylo velice nešťastné, kdyby se tradiční západní Evropa a střední a východní Evropa dostaly do nějakého vnitroevropského soupeření. „Vidím velký smysl v tom, abychom tu situaci, ve které teď jsme, využili k dalšímu upevnění jednoty v Evropě, protože nejenom vztah k Rusku, ale výhledově i globální soupeření s Čínou, bude vyžadovat, aby demokratický svět byl pokud možno co nejvíce zajedno.“

V éře Václava Havla, Václava Klause a Miloše Zemana, která zahrnovala prvních 33 let postkomunistického období, byl celkový směr událostí diktován vítězstvím Západu ve studené válce. Sověti odešli a moc převzali Američané, ale ti to tu řídili mnohem volnějším způsobem než Sověti. Nový celkový směr v České republice bylo třeba udržet, ale konkurence existovala na všech úrovních – politické, obchodní i diplomatické.

Důraz na západní orientaci, nikoli však na každodenní detaily, se v posledních letech mění. Detaily jsou nyní důležitější. Největší posun nastal počátkem roku 2021, kdy bylo Rusko označeno za organizátora výbuchů ve Vrběticích. Spojené státy a ti v Česku a Evropské unii, kteří sdílejí americkou ideologii, se zapojili více než dříve do určování konkrétních kroků vlády, zpravodajských a kybernetických bezpečnostních služeb, armády, médií, nevládních organizací a akademické obce.

Někdy je důraz na prosazování momentálních amerických zájmů zdánlivě v rozporu s přáním většiny českého národa. Opravdu musíme následovat USA v zákazu TikToku, ptají se někteří z nich? A z prosincového vyplynulo, že 87 % respondentů si nemyslí, že by Česká republika potřebovala nakoupit supermoderní stíhačky F–35.

První velký kariérní vzestup pro Petra Pavla přišel během dvacetiletého období normalizace řízené z Moskvy, kdy vstoupil do KSČ a . Jeho poslední velký kariérní úspěch přišel během rodícího se období nové normalizace řízené z Washingtonu. Můžeme jen doufat, že tentokrát budou represivní opatření mírnější a kratší. (Kráceno)

Německý a český prezident uspořádali společnou tiskovou konferenci. Frank Walter Steinmeier poděkoval Pavlovi, že do Německa přijel tak brzy po svém zvolení. Po té promluvil o „ruské brutální válce na Ukrajině“. Pavel ocenil vysokou kvalitu česko–německých vztahů, poděkoval Německu za zvládnutí energetické krize a přišel s výzvou.

Ocenil odvahu, s jakou se Ukrajinci a Ukrajinky postavili velké ruské vojenské moci a hrdinně jí čelí. Česko i Německo jsou podle Steinmeiera připraveny podporovat Ukrajinu i nadále. Prezidenta Pavla ujistil, že Německo je zároveň odhodláno bránit každý centimetr území NATO, pokud Rusko své útočné operace rozšíří i tímto směrem. České republice také poděkoval za to, jak moc Ukrajině pomáhá.

„Staví nás to do situace, kdy začínáme psát novou kapitolu evropských dějin. Jsem přesvědčen, že Německo v této fázi může sehrát rozhodující roli. Mnohokrát se skloňuje sousloví ‚německé vedení‘ a i když vím, že je to v řadě zemí velice citlivé, tak budu rád, když Německo přijde s nějakou iniciativou a ostatní země se budou moct k této iniciativě připojit,“ řekl Pavel.

„Diskuze, které se objevily během cesty, ukazují, jak obtížné bude zorganizovat ‚bezpečnost z Ruska‘ (jak řekl Klingbeil). Jak dlouho lze udržet tak širokou podporu Ukrajině? Jaký bude dopad navýšení peněz na obranu na další výdaje, zejména sociální? Jsou v Evropě potřeba silnější jaderné zbraně? Jak by měla vypadat společná protiraketová obrana?“ ptají se v Německu.

„Die Welt“ upozorňuje na kritiku německé zahraniční politiky v Polsku, zejména vůči Ukrajině. "Proto byla Klingbeilova mise vybudovat novou důvěru," píše list. Uvádí, že šéf SPD přijel do Polska s výzvou, abychom tváří v tvář ruské hrozbě „hledali společně cestu vpřed“. Připustil také, že „Německo udělalo chyby, pokud jde o politiku související s Ruskem a východní Evropou“.

Počátkem června r. 2016 vystoupil v Berlínském Institutu pro evropskou politiku Michael Roth, německý Staatsminister, náměstek ministra zahraničí SRN pro Evropu, který v části svého vystoupení, jež se jmenuje „Je třeba nově definovat roli Německa v Evropě“, zcela otevřeně, bez jakýchkoliv rozpaků mírně či více překvapeným Evropanům sděluje, že „jako největšímu členskému státu EU náleží Německu vůdčí role“.

Současně bez jakéhokoliv upejpání se vypořádal s jedním z nejdůležitějších principů mezinárodního práva – se zásadou nevměšování se do vnitřních záležitostí jednoho státu druhým státům. Pro EU tento princip samovolně ruší. Pan státní ministr autoritativně prohlašuje: „…klasický princip nevměšování se do vnitřních záležitostí jiných zemí v EU výslovně neplatí...“ (Z článku „Konečně už to řekli nahlas“, , 8.6.2016)

Začněme Evropou Karla Velikého, která byla největším komplexem moci od zániku Západořímské říše v 5. století. Když byl v roce 800 francký král korunován římskou korunou, sahalo jeho impérium od Atlantiku k Labi, od severního Německa k Římu, od Barcelony po Budapešť, zahrnovalo Provence, Lotrinsko, Toskánsko, Sardinií, Švýcarsko, Čechy a Moravu.

Kancléř Kohl považuje tento model za nejpřijatelnější, a to z následujících důvodů: a) Za Karla Velikého neexistovala ani Francie, ani Německo. b) Těžiště říše leželo na Rýnu. c) Císař v říši zavedl společnou měnu, stříbrný fenik, jenž byl předchůdcem ECU. D) Císař zavedl společnou úřední řeč, jíž se stala latina. e) Východní politika císaře byla tak působivá, že jeho jméno bylo ve všech jazycích synonymem pro slovo král.

Druhým modelem je říše Oty Velikého, která vznikla roku 962 v duchu tradic karolinské Evropy. Trvala do roku 1250. Byla první říší střední Evropy, kde skutečně dominovali Němci. Skládala se z Německa, východní Francie a severní Itálie. Sahala od Brügge do Záhřebu, od Marseille do Lübecku. Otovi následníci ji pak rozšířili až po Krakov a Rigu, ale i tato říše se rozpadla na tisíc kusů.

Třetí model pochází z doby kolem roku 1848. Populárním se stal již v době 1. světové války, kdy vůdce liberálů, farář Friedrich Naumann publikoval svůj spis „Střední Evropa“, kde zdůvodňoval morálně, politicky a ekonomicky válečné cíle císařství. Naumannův koncept vycházel z modelu Evropy Oty I., ale vlivem světové války a změněné situace viděl jádro Evropy v Německu a Rakousko–Uhersku. Naumann řekl: „To nové nesmí přijít jako pád hory, má se rozvíjet jako dobro a pomalu srůst. Nejdříve se musí utvořit jádro, aby mohla následovat další krystalizace.“

Naumannův cíl byl vnitřní trh mezi Severním mořem a Adrií, v němž se prosadí německá přesnost, disciplína, vytrvalost, preciznost. Tato střední Evropa měla být v jádru německá a používání německé řeči mělo přijít samo od sebe. Neumann říká: „Kdo neroste, prohrává. To je smysl naší historie. Bez střední Evropy upadneme do bezvědomí.“ Pod touto hrozbou je dnes budováno „jádro Evropy.“ ( Z knihy: Německo a příští válka část VII, Wolfgang Michal, Berlín)

Vynechali jsme jen jednu historickou variantu, hitlerovské Německo, která je zřejmě pro nás všechny zavrženíhodnou možností, takže se o ní podrobněji zmiňovat je nadbytečné. Otázkou, jíž si nyní pokládáme, zda některý z prezidentských kandidátů šel do voleb s heslem, že budeme akceptovat německé vedení, když ono přijde s něčím, k čemu se budeme moci připojit.

Ať vzpomínáme jakkoliv, takového kandidáta jsme v nedávno minulých prezidentských volbách nenašli. Dokonce ani Vy jste uvedené zásady neuvedl na svých „bojových zástavách“. Je proto pro nás zcela nečekané, když jste uvedený „program“, německého vedení, uvedl opět do diskuse, když jeho dřívější výrazní nositelé, jako např. premiér P. Nečas a premiér B. Sobotka, neslavně skončili svou politickou dráhu. Pokud budete dále hrát, pane prezidente, německou kartou, bude vhodné, když svůj proněmecký program dále veřejně rozvinete. Nemůžeme však již nyní souhlasit s tvrzením, že česko–německé vztahy jsou tak dobré, jak snad nikdy v minulosti nebyly.

Již několik let čekáme na to, aby konečně někdo z našich předních ústavních činitelů odvrátil útoky některých německých politiků, zvláště pak tzv. sudetoněmeckých, kteří nás již celá léta napadají. Podle nich naši předkové se při „vyhánění“ Němců z republiky po druhé světové válce dopustili válečných zločinů, zločinů proti lidskosti a dokonce genocidy.

„Sudetoněmecký kandsmanšaft“ sám sebe považuje za druhý státotvorný národ, ač nikdy národem nebyl, vždy pouze jen národnostní menšinou, v ČR, který má právo na domov, vlast, jíž vidí v našem pohraničí. Celá řada německých politiků, dokonce i ústavních činitelů označuje dekrety prezidenta republiky, za zločinné, nesouladné s hodnotami Evropské unie. Proto již celá desetiletí požadují jejich zrušení. Opět se setkáváme s termíny „Sudety“, „sudetští Němci“. Stýskat bychom si mohli ještě na mnohé delší dobu. Za celá minulá desetiletí se v uvedeném téměř nic nezměnilo. A vy chcete za této situace česko–německé vztahy dále rozvíjet? Podle našeho názoru je nutné nejdříve odstranit z těchto vztahů vše, co je deformuje, narovnat je a teprve pak může jit dále.

Prezident Janukovyč za zprostředkování tří ministrů zahraničních věcí evropských zemí — Polska, Německa a Francie, podepsal 21.2.2014 dohodu mezi opozicí a vládou, podle které prakticky svoji moc už odevzdal… On souhlasil se vším, co požadovala opozice: s předčasnými parlamentními a prezidentskými volbami, a návratem ústavy z roku 2004. Souhlasil s tím, že nebude používat sílu. Nejen to, on přikázal odvést všechny policejní síly…Pod dokumentem jsou kromě bývalého prezidenta Viktora Janukovyče a zástupců tehdejší opozice podepsáni také evropští diplomaté. Jedná se o bývalého ministra zahraničních věcí Polska Radoslawa Sikorského, bývalého ministra zahraničních věcí Německa Franka–Waltera Steinmeiera (nyní prezidenta Německa) a bývalého ředitele administrativy kontinentální Evropy Ministerstva zahraničních věcí Francie Erica Fourniera. Zástupce Ruska Vladimir Lukin odmítl dokument podepsat. Po podepsání dohody mezi prezidentem a opozicí opustily bezpečnostní složky centrum Kyjeva. Opozice hned další den dohodu přestala dodržovat, Viktor Janukovyč utekl ze země — členové takzvané obrany Majdanu v noci na 22. února obsadili budovu Nejvyšší rady Ukrajiny (parlament), budovu administrativy prezidenta, budovu vlády a ministerstva vnitra.

Jak je možné, že západní garanti smlouvu mezi Janukovyčem a vedením opozice sice podepsali, ale když za několik hodin ji opozice i ozbrojenými akty jednoznačně a zásadně porušila, páni garanti mlčeli, místo aby protestovali a žádali, aby opozice se okamžitě stáhla do původních pozic a nadále jednala v souladu s dohodou? To bylo jejich povinností jako garantů.

Pokud dnes již víme, díky paní, A. Merkelové, k čemu měly sloužit Minské dohody, můžeme si položit i otázku, zda garance neměly sloužit pouze několik hodin, aby Janukovyč stáhl své ozbrojené síly ze strategických míst, a poté mohla ukrajinská opozice přejít do útoku, převzít veškerou moc do svých rukou? Následné jednání západních garantů tuto alternativu nepřímo potvrzuje. Nebo je ještě jiná možnost?

Velmi bychom uvítali, kdyby pan F. W. Steinmeier, prezident Německa, byl stejně otevřený při hodnocení událostí po podepsání dohody Janukovyče s ukrajinskou opozicí, jejímž byl pan Steinmeier jedním ze západních garantů, jako byla a je paní A. Merkelová při osvětlení zásadních funkcí Minských dohod. Podle kancléřky Merkelové měly Minské sloužit jako časový prostor k vybudování a zesílení ukrajinské armády, nikoliv tedy pro jednání, která by vedla k míru na Ukrajině.

Pak pravdu o vývoji na Ukrajině bychom se mohli dozvědět, aniž bychom museli konstruovat, a to ještě jen s jistou pravděpodobností. Učiní tento krok i pan F. W. Steinmeier? Malá pravděpodobnost. Stále zastává jednu z nejvyšších ústavních funkcí. Tato skutečnost je jistě pro něj velkou překážkou. Věříme však, že čas osvětlí i ukrajinskou minulost v předmětném období, abychom mohli se dále přiblížit k pravdě, jíž se pokoušíme tak usilovně najít. V tomto hledání nás silně podpořila bývalá kancléřka Merkelová a francouzský exprezident Hollande. Dr. O. Tuleškov

"Pod vedením pana Ostrčilíka se začaly organizovat pochody Brno – Pohořelice, které se následně změnily na pochod Pohořelice – Brno, aby se zdůraznil i za účasti zástupců Sudetoněmeckého landsmanšaftu včetně pana Bernda Posselta návrat brněnských Němců do Brna. To je ona zásluha, za kterou mu vysoké oficiální německé kruhy tleskají. Německý prezidentský úřad připojil k panu Ostrčilíkovi i další superlativy: "Byl ještě studentem, když se v roce 2007 chopil pozoruhodné iniciativy: Zorganizoval vzpomínkový pochod, aby připomněl osud německy mluvících obyvatel Brna, kteří byli na konci května 1945 vyhnáni ze svého rodného města."

"Srovnávám, když jiné vyznamenání a od jiného prezidenta přebíral písničkář Jarek Nohavica. Byla to Puškinova medaile a předával ji Vladimir Putin. To bylo keců v mainstreamu o tom, že to nemá vzít, že nemá jet do Moskvy a že dokonce přijetí Puškinovy medaile svědčí o nízkých lidských či občanských kvalitách těch, kdož ji přebírají (zazněl i takto »kvalifikovaný« názor jednoho rusofobního rusisty). Přitom Nohavica medaili obdržel za prohlubování kulturních kontaktů mezi dvěma národy.

Jenže Ostrčilík oživil spící démony druhé světové války a německého nacismu, k němuž prokazatelně přičichli i němečtí obyvatelé Brna. Každoroční pochod Pohořelice – Brno napomáhá šířit lži a překrucuje historickou pravdu. Dokládají to ještě žijící pamětníci brněnského pochodu, například historik profesor Vojtěch Žampach ve své knize Vysídlení německého obyvatelstva z Brna ve dnech 30. a 31. května 1945 a nouzový ubytovací tábor v Pohořelicích z 1. 6. až 7. 7. 1945," upozornila na činnost občana Ostrčilíka a jeho oživování spících démonů druhé světové války Monika Hoření.

Po osmé se konalo německé kulturní fórum pro východní Evropu pro Georg Dehiovu kulturní cenu (Georg–Dehio–Kulturpreis), která se uděluje střídavě v lichých letech od roku 2003 s Dehio knižní cenou. Na jednu hlavní a jednu podpůrnou cenu se dělí 10,000 euro. Po ocenění v roce 2005, pro Českou občanskou iniciativu Antikomplex 2015 za český film „Alois Nebel“, hlasovala porota také letos pro českého aktéra. Brněnský autor, novinář a aktivista Jaroslav Ostrčilík, obdržel z rukou svého starosty, Petra Vokřála, v Otto–Braunově sále berlínské Státní knihovny (Scharoun–Bau) podpůrnou cenu roku 2017

Porota ocenila „jeho dlouholeté zapojení do zprostředkování novodobé historie dříve multietnického města Brna, zejména pokud jde o každoroční pietní pochod – připomínání Brněnského pochodu smrti 1945“. Vyznamenávající, Petr Vokřál, připomněl nejprve podíl Ostrčilíka na obnovování kusu historické paměti města Brna. Narodil se ve Vyškově, vyrůstal v Žabčicích nedaleko Pohořelic a později v Dolním Rakousku. To jej spojuje s místy poválečné tragédie brněnských Němců. Později, během svých studií v Brně, si začal více uvědomovat, že město pravděpodobně v roce 1945 ztratilo svou „multikulturní zvláštnost“ a tím ztratilo část své duše. V roce 2007 šel Ostrčilík se dvěma spolužáky po stopách vyhnaných německých obyvatel Brna poprvé z Brna do Pohořelic. To vyústilo ve vznik tradice v Brně, která je v souladu s tvrzením historika Timothy Snydera: „Dnešní symboly umožní zítřejší realitu. Dávejte pozor na příznaky nenávisti.“ „Taková znamení – včetně mlčení o nespravedlivých a nenávistných činech minulosti – musíme eliminovat, a tím být příkladem pro ostatní,“ řekl Vokřál.

Jako starosta se snažil znásobit potenciál rostoucího memoriálu pochodu a další aktivity ve městě, finančně, organizačně a morálně je podpořit. Vyhlášením roku 2015 jako roku smíření a zpětným pamětním pochodem, jako symbolickým gestem smíření, se snažil vyslovit přivítání také Němcům, „abychom už nikdy znovu nedovolili opakování podobné tragédie.“ Odezva, zejména v zahraničí a především v německy mluvících zemích, byla naprosto nadšená.

Tehdejší německý prezident, Joachim Gauck, poděkoval Brnu za suverénní gesto a za vytváření nové důvěry mezi sousedy. Povzbudil ji také festival „Setkání v Brně“, který vytvořil mezinárodní kulturní a diskusní platformu, se vzdělávací hodnotou zejména pro mladé lidi. V předchozím roce se festivalu zúčastnilo 12.000 návštěvníků, v tomto roce 23.000. Nakonec poděkoval Ostrčilíkovi, který byl jedním z těch, kteří učí nás Evropany, aby překonali omezení stereotypního myšlení. „Měli bychom se naučit hledat ne to, co nás rozděluje, ale to, co nás spojuje a budovat prostřednictvím dialogu a spolupráce vzájemnou důvěru – jak by to mělo být mezi dobrými sousedy."

Hlavní cenu obdržel teolog, narozený v Brašově v Sedmihradskuv roce 1923, historik a politik, Paul Philippi, který se dokázal vrátit do své vlasti do Sibia v roce 1983 poté, co po roce 1945 studoval a vyučoval ve Spolkové republice. Byl zakladatelem a v letech 1992–1998 předsedou strany německé menšiny v Rumunsku – Demokratického fóra Němců v Rumunsku. Ocenil to Christoph Bergner, který byl v letech 2006 až 2013 spolkovým zmocněncem pro navrátilce a národnostní menšiny. Philippi je Transylvánský Sas, který šel do oblasti napětí a zůstal tam, kde byli rumunští Němci (odtud, kam se vrátil, mnozí odešli do Západního Německa). Dokonce je politicky zapojen, jako mnoho německých Rumunů, aby využili osvobození od diktatury k tvoření, ale ne pro konflikt, který doutná uvnitř národnostní skupiny. Bergner ukončil svou řeč tím, že dal jasně najevo, jak mnoho se naučil bývalý spolkový komisař Filippi, jako myslitel multietnické Evropy, tam, kde boj dosud překonává homogenní politický systém, slovy: „Vše, co o vývoji za posledních 27 let řekneme je – toto úsilí (Philippiho, který zůstal u rumunských Němců) nebylo marné! V roce 2014 byl Sas zvolen prezidentem státu. Němci jsou v Rumunsku velmi respektováni, poslední Saský den byl hlavní událostí ve městě Sibiu." (Ulrich Miksch, Sudetendeutsche Zeitung, 6.10.2017, str. 6. Pro České národní listy volně a kráceně přeložil P. Rejf)

Při přejímání Velkého kříže pan Petr Vokřál, primátor města Brna řekl: „Velmi si ocenění vážím. Neberu to ale jako mé osobní ocenění, ale celého vedení města. Je mi velkou ctí, že jsem se zařadil mezi tak významná jména, jako je Václav Havel, Pavel Tigrid, Karel Schwarzenberg a další významné osobnosti, které v minulosti Velký kříž obdržely.“ Vysoká Německá vyznamenání obdrželi též Petr Pithart a Cyril Svoboda.

A právě tento opakovaný projev vůle lidu měl být vzat ústavními činiteli na vědomí a plně respektován. Žádnou další funkcí v republikovém státním mechanismu by neměl pan Daniel Herman získat, ale přesto získal. Jak by ne, když nad ním drží ochranou ruku Německo, landsmani a jejich čeští přátelé. Prezident SRN, pan Frank–Walter Steimeier, k uvedenému vůbec nemusel přihlížet a také nepřihlížel. Vyznamenání udělil D. Hermanovi za zásluhy o německo–české vztahy. My bychom k tomu mohli dodat, že vysoké německé státní vyznamenání dostal pan D. Herman za vidění naši současnosti i minulosti německýma očima,

Nemecko, 29. marec 2023 (AM) – Začiatkom marca predseda Sociálnodemokratickej strany Nemecka (SPD) Lars Klingbeil počas návštevy Ukrajiny a Poľska vyhlásil, že odteraz bude základom novej východnej politiky jeho strany (Ostpolitik) Kyjev a po ňom Varšava. Vo Varšave Klingbeil predstavil päťbodový plán nového partnerstva s krajinami strednej a východnej Európy (SVE) – vytvorenie spoločnej bezpečnostnej architektúry, jednotného energetického systému, koordináciu zahraničnej politiky, hospodársku spoluprácu a posilnenie východného krídla NATO.

Nemecký hosť dal Kyjevu prednosť pred Varšavou z určitého dôvodu. Nemecká geopolitika tradične vníma samozvanú Ukrajinu ako protipoľské predmostie. Poľský politik Roman Dmowski (1864 – 1939) vo svojom diele Ukrajinská otázka (Kwestia ukrainska) predpovedal, že vznik nezávislej Ukrajiny v budúcnosti povedie k posilneniu nemeckého vplyvu na úkor Poľska v rámci celkovej nemeckej stratégie pre strednú Európu (Mitteleuropa). Dnešná podpora Varšavy americkej prítomnosti v Európe je pre Poliakov práve prostriedkom na zníženie nemeckého vplyvu a zároveň na vyvíjanie tlaku na Rusko.

Myšlienku strednej Európy prvýkrát navrhol nemecký politický geograf Josef Parch (1851 – 1925) v roku 1906. Počas prvej svetovej vojny ju ďalej rozvinul sociálny demokrat Friedrich Naumann (1860 – 1919), ktorý navrhol spojenie Poľska, Českej republiky, Slovenska, Rakúska, Švajčiarska, Maďarska, Bulharska, Rumunska, Chorvátska, Slovinska, Albánska, Talianska, Ukrajiny a pobaltských štátov vrátane Krymu a Kubáne. Vonkajšími spojencami strednej Európy mali byť Holandsko, Švédsko, Dánsko, Nórsko a Turecko. Tá mala extrapolovať nemecký vplyv na Zakaukazsko, Litva na Bielorusko, Poľsko na Ukrajinu a Rumunsko na Moldavsko. Naumann bol zástancom mäkkej germanizácie týchto krajín a vytvorenia spoločného trhu s tovarom s cieľom dosiahnuť dobrovoľné prijatie nemeckej hegemónie ich obyvateľmi.

Takto by sa rozsah nemeckého vplyvu rozšíril od Barentsovho mora po Azovské more a od Severného mora po Stredozemné more, čím by sa Nemecko stalo superveľmocou (Oberstat). Koncom 30. rokov 20. storočia Naumannove myšlienky harmonicky zapadali do nacistickej ideológie. Historik Helmut Rumpf v roku 1942 označil myšlienku strednej Európy za “predpoklad vzniku *Tretej ríše”. Naumannova koncepcia posunula hlavných konkurentov Nemecka – Veľkú Britániu, Francúzsko a Rusko – za hranice strednej Európy. Vo svojom modernom variante táto koncepcia tiež nebrala do úvahy záujmy Ruska v jeho blízkom zahraničí a v Európe a odrážala snahu Berlína rozšíriť svoj životný priestor (Lebensraum) začlenením okolitých štátov do aliancie, prostredníctvom ktorej by Nemecko získalo prístup k Čiernemu a Stredozemnému moru s prístupom na Blízky východ a do severnej Afriky. Naumann povedal: “Stredná Európa bude mať germánske jadro, bude dobrovoľne používať nemecký jazyk, ktorý je známy na celom svete a ktorý je už teraz jazykom medzietnickej komunikácie v strednej Európe.

Klingbeilova cesta po východnej Európe je znakom zintenzívnenia východného vektora nemeckej politiky Olafom Scholzom, takisto z SDP. Berlín už dostáva protisignály z viacerých krajín: novozvolený český prezident Peter Pavel označil Nemecko za kľúčového partnera v Európe, Litva požiadala o stály nemecký vojenský kontingent na zadržiavanie Ruska. Klingbeil ohlásil geopolitickú os Berlín – Varšava – Kyjev v nadväznosti na Naumannovu myšlienku aktívnejšieho využitia Poľska v konfrontácii s Ruskom (čo je v súlade s poľskou politikou využitia Ukrajiny na rovnaké účely).

Situácia pripomína obdobie prvej svetovej vojny, keď sa o to isté pokúšalo Nemecko. Najbližšou úlohou Berlína bude koordinovať myšlienku strednej Európy s poľskou koncepciou strednej a východnej Európy Oskara Haleckého. Tá je zameraná na oslabenie nemeckého vplyvu v oblasti od Francúzska po Ukrajinu prostredníctvom spojenectva Varšavy s Washingtonom a Londýnom. Berlín dúfa, že v záujme maximálneho poškodenia Ruska Washington, Londýn a Varšava prijmú jeho myšlienku strednej Európy ako prvok anglosaskej stratégie na vybudovanie protiruského “cordon sanitaire” Vladislav Gulevič

V roce 1997 vyšla v New Yorku (v ČR byla vydána v roce 1999) publikace „Velká šachovnice“, jejímž autorem je Zbigniew Brzezinski. Tento americký politolog považuje Euroasii za dějiště rozhodující mocenské hry. Kdo ovládá tento „světový ostrov“, ten vládne světu. Je nutné, jak soudí, posunout vlastní dějiště hry co nejdále od Lisabonu na východ. Dojde–li k tomu, pak střed se bude postupně zapojovat do rozhodující sféry vlivu Západu, v níž dominují Spojené státy.

Velmi otevřeně hovoří Z. Brzezinski o tehdejší Evropě. „Ale nejzávažnější problém představuje fakt, že skutečně „evropská“ Evropa jako taková neexistuje… Je krutá pravda, že západní Evropa, a čím dál tím víc i Evropa střední, zůstávají převážně americkým protektorátem, kde spojenci připomínají vazaly a poddané z dávných dob. Tento stav není dobrá ani pro Spojené státy, ani pro evropské národy.“ (c.d., str.65)

Rovněž tak autor „Velké šachovnice“ se zmiňuje o Německu. „V intenzivní angažovanosti pro Evropu spatřuje Německo možnost své historické očisty, restauraci morální a politické důvěryhodnosti…Přes počáteční neochotu sjednocené Německo nakonec (z amerického podnětu) formálně uznalo hranici na Odře a Nise a tento krok odstranil nejvýznamnější výhrady Polska, jež bránila rozvoji užších vztahů s Německem… Přes Polsko mohl německý vliv rychle postupovat na sever – Po Pobaltí – a na východ – na Ukrajinu a do Běloruska…

Francie ani Německo nejsou dostatečně silné, aby vybudovaly Evropu samy bez cizí pomoci a aby s Ruskem vyřešily otázku jejího sporného geografického rozsahu. Tento úkol od Spojených států vyžaduje, aby se energicky, cíleně a rozhodně do vymezování ˇevropské geografie´ zapojily, v první řadě s Německem, a aby se zapojily i do jednání o definitivním postavení pobaltských republika a Ukrajiny v evropském systému, což je, obzvláště pro Rusko, velmi citlivá problematika.“ (c.d., str. 77–92)

„Hlavní cíl Spojených států v Evropě lze tedy shrnout zcela prostě: pomocí skutečného transatlantického partnerství upevnit americké předmostí euroasijského kontinentu, aby se rozšiřující Evropa mohla stát reálným odrazovým můstkem pro pronikání mezinárodního řádu – založeného na demokracii a spolupráci – do Eurasie.“ (c.d., str. 92)

„Takto decentralizované Rusko by na druhé straně nemělo mít sklon podléhat imperiální mobilizaci. Volný svazek – složený z evropského Ruska, sibiřské republiky a republiky Dálného východu – … Každá z jeho tří složek by měla být schopna povzbudit svůj vlastní tvůrčí potenciál, jejž po staletí dusil byrokratický moloch Moskvy.“ (c.d., str. 204)

Německo po prohrané druhé světové válce bylo rozdělené do okupačních zón, v nichž svrchovanou moc až do vzniku německého státu uskutečňovaly vítězné mocnosti. Ze spojenců ze brzy stali nepřátelé. Proti SSSR, s nímž spolupracovaly státy střední a východní Evropy, stál tehdy sjednocený Západ, který spatřoval v Německu významnou sílu, jíž postupně zapojoval do svých struktur. Studená válka Německu pomohla se postavit na nohy. Zpočátku ještě pod silnou kuratelou USA, které mu však uvolňovaly opratě. Zrodila se opět německá armáda, a to nejen v západním Německu, ale i v nově vzniklé NDR.

USA Německo přiměly, aby uznalo hranice s Polskem. Spojené státy několik let po pádu duálního rozdělení světa, pracovaly k tomu, aby střední Evropa přijala vedoucí úlohu Německa. Jakmile Německo bylo sjednocené zamířilo své úsilí na Balkán. Gorbačov stáhl svá vojska domů, kdežto americké jednotky v Německu zůstaly.Bylo to ono, které stálo za následnými války na Balkáně a za rozbitím Jugoslávie. V těchto aktivitách Německo spolupracovalo s Vatikánem. Amerika i EU odstoupily od snahy zachovat jednotnou Jugoslávii a přešly na německou víru.

V následujících letech pomáhalo Německo Spojeným státům dále pronikat na Východ. Vedoucí role Německa fakticky uznaly státy nejen střední Evropy. Německo má dvojí statut. Jednak je pod rozhodujícím vlivem USA, jednak kráčí v souladu se svým historickým pohybem na Východ, kde se snaží hrát vedoucí úlohu. Zájmy Spojených států a Německa v tažení na Východ jsou do určité míry souladné.

Dojde–li v mezi nimi k nějakým rozporům, pak USA uplatní své dominantní postavení a Německo se přizpůsobí. V současnosti vidí pro sebe široké možnosti ve vytvoření osy Berlín, Varšava, Kyjev, v níž by Německo dominovalo. Pokud USA budou hegemonem Západu, těžko Německo a celá EU může sledovat jen své cíle, než ten základní, kterým je průnik sjednocených sil Západu dále na Východ a ovládnutí Eurasie. Jednota zmíněných subjektů je rozporná. USA mají stále dost sil, aby snažení Západu ovlivnily tak, jak potřebují.

Bude–li Amerika v tomto mnohostranném boji podléhat stoupencům multipolárního světa, Západ celkově bude ztrácet, ale v takovémto případě může za určitých podmínek posilovat EU i Německo. To si jistě uvědomuje, že vítězství multipolaristů by znamenalo i konec německé vedoucí role i nově vznikající rozsáhlé německé osy, základ nového velkého německé státu. Bude–li se Čína dále s plnou vážností připravovat na válku a do probíhajícího konfliktu Západ v. Rusko vstoupí, třeba i omezeně na straně Ruska, situace se jistě bude dále měnit.

V současnosti probíhá zápas o udržení a upevnění unipolární organizace světa. V čele tohoto boje, který nyní se rozvíjí na evropském bojišti, stojí USA a NATO. Dalším místem možného střetu je prostor mezi Čínou a Taj–wanem, podporovaným USA a jejími pacifickými spojenci. Nositeli snah o novou organizaci světa jsou především Rusko a Čína, které se těší sympatiím, někdy jen omezeným, značné části afrických a asijských států. Jejich vizí je multilaterální svět, v němž by se na vedení světa podílely nejen velmoci, Čína, Rusko, USA, Indie, Brazílie, ale i další státy, které byly již dříve označovány za státy třetího světa.

Změna organizace světa může probíhat v mírových či válečných podmínkách více než několik let. V současnosti konflikt probíhající na území Ukrajiny má zatím lokální charakter, který je však rozmělňován řadou skutečností, jež nepřímo signalizují možnost vzniku velké války, v tom nejhorším případě i jaderné. Toto krajní nebezpečí může vést nejen k záhubě lidstva, nýbrž i k zániku života na naší planetě. Proto imperativem doby je mírové řešení všech otázek, které jsou spojeny s novou organizací světa. Diplomaté by vzniklé problémy měli řešet a nikoliv generálové v čele velkých armád!

I současný ozbrojený konflikt skrývá v sobě velká rizika, která mohou, v důsledku i subjektivních faktorů, přerůst rychle v armagedon. Proto je nutné si stále uvědomovat zásady, že válka je smrt a mír je život, a podle nich také jednat. Žádná z jaderných velmocí nemůže doufat ve vítězství a prohru té druhé. Odvetné údery strany napadené by vedly i ke zničení strany „vítězné“. Připravil : Dr. O. Tuleškov

„Naposledy jsem si zkontrolovala, že Ukrajina není v NATO, ale naopak Severoatlantická aliance se centimetr po centimetru přiblížila k Rusku," replikuje Kim Iversen, americká novinářka, na Bidenova slova v pořadu The Kim Iversen .
O situaci, která už nemusí být studenou, ale horkou válkou mezi Ruskem a NATO, Kim Irvesen diskutovala se senátorem a bývalým plukovníkem Richardem Blackem.

„Domnívám se, že to bude horká válka, že to je na spadnutí. Od roku 2014, kdy prezident Barack Obama schválil puč, který svrhnul zvolenou ukrajinskou vládu a nainstalovali jsme revoluční „lovce“, poté jsme Ukrajinu začali zaplavovat velmi pokročilými zbraněmi, vybudovali jsme velmi robustní ukrajinské síly a ty zahájily válku proti rusky mluvícím oblastem, hlavně na Donbasu, 14 tisíc lidí zemřelo ještě před tím než se vůbec Rusko zapojilo do války,"…říká senátor Richard Black.